Smutek posledního císaře

Přepis článku.

Změna na Rakousko-Uherském trůnu v roce 1916 stojí stranou obecného zájmu a na periferii se dostala i postava posledního habsburského císaře. Historik Jiří Pernes nastiňuje, kdo vlastně byl Karel l., jaké šance měla monarchie pod jeho vládou, i to, že měl Čechy vlastně rád.

Dodnes přetrvávají představy, že Češi v Rakousko-Uhersku jenom úpěli a Habsburky nenáviděli. Jaký měli skutečný vztah k monarchii a císařské rodině v době vypuknutí války? 

Sám jsem se ještě ve škole učil, že jsme tři sta let pod Habsburky jenom trpěli, což je nesmysl. Češi a Moravané, kteří žili na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Rakousku, tento stát jako cizí, nepřátelskou mocnost nevnímali. Česky hovořící společnost v Čechách a na Moravě dospěla v habsburské monarchii politicky, hospodářsky a kulturné v národ, který se mohl směle měřit s ostatními evropskými společenstvími. Je ovšem také pravda, že v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století a v prvním desetiletí dvacátého století se vztah k monarchii postupně vyostřoval, protože české politice se nedařilo dosáhnout cílů, jež si vytyčila. Vzdor tomu byla většina česky mluvící populace vůči Habsburkům dlouho loajální. Existovala například jen jediná politická strana, která měla v programu českou státní samostatnost Česká strana státoprávně pokroková. Když v roce 1908 vypukla krize kolem Bosny a Hercegoviny, jako jediná usilovala o vytvoření českého exilového vedení. Ani Tomáš Garrigue Masaryk v té době nesouhlasil s myšlenkou na rozbití Rakousko-Uherska. 

Jaroslavu Haškovi vděčíme zase za představu císaře Františka Josefa I. iako senilního starce. To odpovídá realitě? 

Naprosto ne, byl to výjimečný panovník, který měl jen tu smůlu, že vládl příliš dlouho, byl na trůnu osmašedesát let a Vládl i ve věku, kdy většina lidí už nejen nepůsobí v politice, ale obecně odchází na odpočinek. Slabosti lidského stárnutí se u něho sice projevovaly, ale stále byl úspěšným panovníkem. Dovedl monarchii z polofeudálňího stavu, v němž ji V roce 1848 převzal, do stadia moderní velmoci, jejíž občané měli zaručena demokratická práva, V říší bylo v roce 1905 zavedeno všeobecné volební právo pro muže, jednalo se o osmihodinové pracovní době, existovalo sociální zákonodárství a podobně. To vše se uskutečnilo pod vládou císaře Františka Josefa I., který rozhodně nebyl slabým monarchou, natož komickou figurkou. Na veřejnost mělo vliv i to, že v zemi žily generace lidí, kteří za celý život nezažili jiného panovníka. Císař se tedy těšil jejich respektu a úctě. 

Tehdy tedy vznikla ona zvláštní úcta k hlavě státu. 

To je možné. Lze vysledovat, že už prezident Masaryk se stylizoval do podobné role jako císař, do role napůl zbožštělé figury stojící nad stranami, také on jezdil na koni a chodil ve zvláštní uniformě. Masaryk k takovému chápání hlavy státu jistě napomohl. 

Připravovala se rakousko-uherská politika v prvním desetiletí dvacátého století na odchod císaře? A jak se s tím vyrovnala v roce 1916, když František Josef I. skutečně zemřel? 

To je jedna z těžko pochopitelných věcí. Cílevědomě se na převzetí moci připravoval arcivévoda František Ferdinand d’Este. Vime, že se nemohl dočkat, až se ujme vlády. Od roku 1900 však bylo zřejmé, že jeho děti nebudou mít na trůn nárok, protože uzavřel nerovný sňatek s Žofií hraběnkou Chotkovou, pozdější vévodkyní z Hohenbergu. Z toho plynulo, že další v pořadí bude jeho synovec arcivévoda Karel. Obecně se ale předpokládalo, že se žezla ujme mnohem později. Nikdo nepočítal s tím, že František Ferdinand zemře tak brzy, takže se přípravou arcivévody Karla na převzetí vlády nikdo nezabýval. Nejpřekvapivější ale je, že ani po sarajevském atentátu v červnu 1914 se to nezměnilo. Císaři sice bylo třiaosmdesát let a bylo nutné počítat s tím, že je jen otázkou nepříliš dlouhého času, kdy jeho život skončí, přesto však Karla na budoucí úřad nikdo cílevědomě nepřipravoval. Stejně tak nechápu, že když se po atentátu v Sarajevu rozhodovalo o vypovézeni války Srbsku, arcivévodu Karla ani nepřizvali k poradám. Všichni se tvářili, jako by císař František Josef měl vládnout dalších dvacet let a arcivévody Karla se toto klíčové rozhodnutí vůbec netýkalo. 

Jakého vzdělání se Karlovi dostalo? 

Měl vzdělání jako ostatní arcivévodové, prošel takzvanou ganztagsschule. Vybraní odborníci ho školili doma a tam také skládal zkoušky. Odlišoval se však tím, že byl zapsán na Schottengymnasiu ve Vídni, kam docházel na některé předměty. Nemohl ale chodit do běžného vyučování, aby nebyl vystaven konkurenci neurozených spolužáků a aby se třeba neukázala, že někteří jsou chytřejší než on. Arcivévoda'Karel tedy chodil jen na praktická cvičení z přírodních věd, chemie, biologie a podobně, kde se prováděly různé pokusy. Jako jediný z arcivévodů měl univerzitní vzdělání, vojenskou dráhu začal ve Staré Boleslavi a současně studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde absolvoval asi tři ročníky. Výuka zde však byla obdobná: Karlo-Ferdinandova univerzita tehdy byla rozdělena na školu českou a německou a bylo vyloučeno, aby následník trůnu navštěvoval jen jednu z nich a tu druhou ignoroval. Proto výuka probíhala na Pražském hradě, kde bydlel, a přední odborníci z obou částí univerzity docházeli za ním, přednášeli mu a diskutovali s nim o různých problémech. Vedle toho jako každý jiný arcivévoda prošel vojenskou přípravou, ale na diplomacii nebo na vládnutí se nijak zvlášť nepřipravoval. 

Karel nicméně v roce 1916 usedl na trůn a měl svou koncepci a úmysly. Jaké byly jeho plány? 

To plynulo ze skutečnosti, že už jako arcivévoda byl proti válce a určitě nepatřil ke křídlu, které si přálo ozbrojený konflikt za každou cenu. Druhým momentem, který ovlivnil Karlovo politické uvažování, bylo manželství. Jeho manželka Zita pocházela z italského šlechtického bourbonsko-parmského rodu a její bratři byli důstojníky v belgické armádě, bojovali tedy na straně nepřátel Rakousko-Uherska. Zita byla také odpůrkyní války. Proto z ní císař Karel po nástupu na trůn chtěl rychle vycouvat. Na druhou stranu byl ale vázán spojenectvím s Německem a nechtěl válku ukončit jednostranně, to pokládal za zradu spojenců. Na to pak Rakousko-Uhersko doplatilo. 

Jak se s nástupem Karla na trůn změnilo posta. vení monarchie v rámci války?

Od prusko-rakouské války v roce 1866 bylo Rakousko vůči Německu v podřízeném postavení, nebyl to rovnoprávný a vyvážený vztah, Němci měli vždy ' hlavní slovo. Během první světové války se to ještě prohloubilo, protože zásahem německé armády byly několikrát vyřešeny velké rakouské problémy. Například hned v roce 1914 v Haliči, kde Rusové zaútočili a obsadili velkou část východní části monarchie, se až zásahem Němců podařilo odvrátit katastrofu. Rakousko tedy upadalo do stále větší závislosti na Německu. Když pak v roce 1917 vstoupily na straně Dohody do války Spojené státy, Karel se Zitou si uvědomili, že to znamená jistou porážku, ani tak ale nedokázali účast monarchie ve válce ukončit. 

Jedním z kroků, které císař Karel udělal, byla obnova činnosti rakouské říšské rady, tedy nejvyššího zákonodárného sboru císařství. Jaký to mělo význam pro postavení Čéchů a jejich politiku? 

Bezprostředně po vypuknutí světové války v roce 1914 byl parlament, tedy říšská rada, uzavřen, byla pozastavena platnost ústavy, demokratický život byl omezen a mnozí čeští politici byli pronásledováni. V roce 1917 ovšem nebylo vše zdaleka tak jasné jako z dnešního pohledu. Masarykova odbojová akce byla vnímána jako dobrodružství a politici si dlouho mysleli, že je odsouzena k neúspěchu. Když císař Karel nastoupil ha trůn, většina domácích politiků mu složila hold a slibila věrnost. Karel obnovil činnost parlamentu, protože chtěl vyslat signál západním mocnostem, že se Rakousko-Uhersko opět stává demokratickou zemí a jeho politika se mění. A proto také vyhlásil pro české politiky amnestii. Snažil se tím získat podporu veřejnosti, což se mu zpočátku dařilo. Je ale ironií osudu, že v tentýž den, kdy udělil milost odsouzeným českým politikům, tedy 2. července 1917, proběhla bitva u Zborova, která posílila šance na dosažení české samostatnosti. To je podle mě velmi symbolické: V momentě, kdy se Karel snažil získat českou podporu, Češi slaví úspěch v boji proti monarchii. A jak se potom situace Rakouska na bojištích zhoršovala, o to více rostl odpor české veřejnosti proti Habsburkům a radikalizoval se její postoj. Například manifest českých spisovatelů z května 1917 byl vyjádřením odporu proti servilitě českých politiků, kteří počátkem téhož roku projevili loajalitu monarchii. 

Jakou měl císař Karel představu o vývoji, pokud by válka dopadla pro Rakousko-Uhersko příznivěji? 

I když Karel neměl tak konkrétní představy a politické cíle jako František Ferdinand, který připravoval plány na federalizaci Rakouska a mluvil o Spojených státech Velkého Rakouska, vývoj situace ho dotlačil až k představám o federalizaci, která se například ve vztahu k Čechám měla projevit tím, že by se dal korunovat českým králem. Naléhavost národnostní otázky si tedy uvědomoval. 

Lze uvažovat o „altematlvní“ střední Evropě, kdyby nedošlo k rozpadu Rakousko-Uherska? Někdy se mluví o představě jakýchsi spojených států středoevropských.

K tomu by nedošlo. Německý fenomén byl velmi silný. Pokud by válka skončila ve prospěch Německa, jeho tlak by vedl k tomu, že by vzniklo ,,velké Německo“, ve kterém by sice Češi dále existovali, ale rozhodně jen na malém území a Slezsko a české i moravské pohraniční oblasti by byly zcela německé. Vznikla by německá střední Evropa. Jsem přesvědčen, že k obdobnému vyvoji by došlo i v případě, že by ústřední mocnosti válku prohrály a Rakousko-Uhersko se nerozpadlo.

Jaký měl Karel I. vztah k českým zemím?

Karel mluvil perfektně česky a byl s Čechami těsně spojen. Jako voják sloužil ve Staré Boleslavi, žil v Praze a Brandýse nad Labem a byl mezi lidmi obliben, stejně jako jeho manželka Zita. S tou se seznámil v Mariánských Lázních, později v Brandýse nad Labem koupil zámek a měl tam v úmyslu sídlit, podobně jako František Ferdinand na Konopišti. Jeho pozitivní vztah k českým zemím i Čechům byl nepředstíraný, a když se rozpadala monarchie, těžce nesl, jak Češi reagovali. I ti, které osobně znal z Brandýsa a Staré Boleslavi a kteří vůči němu, jeho rodině i říši vždy vystupovali vstřícně, loajálně a přátelsky, ve Staré Boleslavi vykopali takzvaný hrob Rakouska, v němž pochovali rakouské symboly. Také zestátnění rodového majetku na území nově vzniklého Československa pokládal za nespravedlnost. 

Co pro císaře znamenal konec války monarchie?

Nebyl na to připraven a už vůbec s tim nebyl srozuměn. Konec jeho vlády však nezpůsobili Češi tím, že vyhlásili samostatnost, ale Némci. Rakouští a némečtí politici se začali sami organizovat proti Habsburkům a 30. října 1918 vytvořili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska, jehož členy se stali němečtí poslanci zvolení v říšských volbách roku 1911 bez účasti poslanců ostatních národů -, prosazovali připojení Rakouska k Německu a odmítali vládu Habsburků.

Jak na to císař reagoval?

Stalo se to v době, kdy byl Karel ještě císařem, ale už neměl dostatečnou moc, aby jejich aktivitě zabránil. Němečtí nacionalisté vyhlásili republiku Deutschósterreich a žádali, aby Karel abdikoval. Přišli za ním 11. listopadu do Hofburgu, císař je odmítal přijmout. Traduje se, že ho „honili“ z místnosti do místnosti, až nakonec došlo ke kompromisu, kdy podepsal prohlášení, v němž se zřekl aktivního podílu na řízení státu. Potom odjel s manželkou Zitou do zámku Eckartsau v blízkosti Vídně, kde strávil v nuzných podmínkách konec roku 1918. Britská panovnická rodina měla obavy o jejich bezpečnost pod dojmem toho, co se stalo s carskou rodinou v Rusku, a vyvíjela tlak na to, aby Karel a Zita odjeli do exilu. Nakonec tedy V březnu 1919 odcestovali do Švýcarska a do Rakouska se již nevrátili. 

Doc. PhDr. Jiří Pernes, Ph.D.

Zaměřuje se na problematiku moravských a českých dějin na přelomu devatenáctého a dvacátého století, na historii rodu Habsburg-Lotringen a na politický a společenský vývoj Československa po roce 1945. Přednáší na katedře historie Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Je autorem řady odborných historických publikací, například knih Poslední Habsburkové či František Josef I. Nikdy nekorunovaný český král.

Fotoarchiv ČTK, archiv autora David Daniel

Bylo v časopisu Týden prosinec/leden 6/2017