Rozvážný, chrabrý, zbožný i lstivý Karel IV.

„Přinejmenším v české národní historiografii se z Karla IV. stala postava úzce propojená s mýtem" říká historik Robert Antonín. .,Proniknout těsně padnoucim oblekem z panovnického ideálu ke skutečnému Karlovi je proto nanejvýš obtížné, pokud ne zcela nemožné." Pokusili jsme se o to.

Rozhovor připravila AndreaPoláčková (Živá historie 5/2016)

Rozhovor začal debatou na téma, co se v době Karla IV. od panovníka očekávalo jaký byl vladařský ideál. Protože její obsah těsně souvisí s Karlovým Vlastním životopisem, najdete tuto část v článku Život ideálního panovníka. Pokud jste jej zatím nečetli, možná bude lepší, i když ne nezbytně nutné, začít právě tam.

STÍNY NA IDEALU

Do jaké míry byl Karel IV. ideální panovník  českého středověku?
Samozřejmě jako každý jiný člověk dělal chyby, i státnické. Na druhou stranu je třeba uznat, že měl obrovskou intuici a dokázal si zvolit cestu, která byla výhodná a v kontextu jeho vlády též správná. Byl velmi pragmatický. Je otázka, nakolik jeho chování ovlivnil dobový panovnický ideál. Jako věřící člověk neuznával jiný než náboženský výklad světa. A nesmíme zapomenout, že jeho vláda měla, stejně jako vláda každého středověkého monarchy, sakrální rozměr, neboť panovník byl ustanoven Bohem. Jako zbožný člověk Karel IV. nepochybně usiloval panovnický ideál v mezích možností naplnit. A pokud ne, tak se alespoň snažil, aby to tak vypadalo, a v tom byl skutečně dobrý. Co ale je pro nás ideální? Rozšířil moc českých králů a Lucemburků? Rozšířil! Vytvořil správní fungující systém? Ano! Podporoval rozvoj měst? Ano, a zároveň dokázal, na rozdíl od otce, z měst systematicky získávat zdroje pro panovnickou komoru. Totéž učinil s kláštery. Vychází najevo, že občasné dojíždění Jana pro peníze nebylo pro kláštery takovou zátěží jako soustavný tlak Karla, jakkoli ten o ně zároveň i pečoval.

Jak do ideálu panovníka či do obrazu člověka velkého duchovního rozměru, jako byl Karel IV., zapadá to, že se nerozpakoval použít falza (v případě řešení sporu s vratislavským biskupem roku 1342) či podpořit podvod, jako v případě zmrtvýchvstalého Lžiwaldemara, který se dožadoval vlády v Braniborsku a Dolní Lužici. Nebo zatímco papež Kliment VI. vydal 1348 bulu na ochranu Židů, Karla finanční tíseň přiměla ke kořistnictvi na pogromech. Dále jsou tu eltvillské smlouvy (1349), kdy „dobojoval“ říšskou korunu dost nečestným způsobem křivou přísahou, nesplněním slibů... Jak si takové jednání vysvětlit ?
Na obsáhlou otázku lze odpovědět v zásadě jednoduše. Politika byla a je pragmatickým uměním nalézt kompromis. Každopádně soudit tyto činy z pohledu morálky člověka 21. století je těžké a já sám se toho neodvažuji. Kupříkladu lež či zatajení informací můžou být z druhé strany vyloženy jako prozíravé mlčení sledující vyšší cíle. Podobně pohled na židovskou minoritu ve l4. století byl poznamenán dobovou mentalitou. V časech šířících se morových ran evropská společnost vždy uměla nalézt viníky. Ostatně s problémem kolektivní viny se, tváří tvář problematice teroristických útoků a imigrantské vlny dnešních dní, nedokázala Evropa vyrovnat ani po stovkách let. Příkladů jednání, které je v rozporu s panovnickým ideálem a kterého se Karel v rámci praktické politiky dopouštěl, bychom našli asi podstatně více. Pozoruhodné však je, že tyto aktivity zůstaly přinejmenším v českém kulturním prostoru v pozadí Karlových velkých státnických počinů a zásluh o české země. Dějiny píší vítězové.

Když už jsme začali stíny přestože Karel dával poučení nástupcům a velmi věřil snům (viz varovný sen V Terenzu), dopřál si i levobočky. Literatura uvádí jednoho, kterého měl v téměř 50 letech. Vi se o jiných?
Jakkoli je lze předpokládat, pokud vím, o jiných se nemluví, což bude patrně další důkaz Karlovy schopnosti modelovat skutečnost v souladu s jeho představami.

Dědictví po předcích
Jaké bylo postavení Lucemburků . na politické šachovnici Evropy?
Jejich dobrá pozice se začíná utvářet velmi zdařilou politikou Karlova dědečka Jindřicha VII., který se dokázal z lucemburského hraběte stát římskoněmeckým králem a císařem. Byl to obratný diplomat pragmaticky sledující svou vlasmí cestu, jeden z posledních císařů, který patrně vážně uvažoval o křížové výpravě do Palestiny a v rámci příprav na ni zemřel. Postavení Lucemburků na počátku 14. století zesílilo i zásluhou trevírského arcibiskupa Balduina  a třetí fenomenální figurou v této hře byl mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, který dříve působil na dvoře Přemyslovců, konkrétně Václava II., a s Lucemburky spojil závěrečnou etapu politické kariéry. Jednak pomohl Jindřichovi k císařské koruně ' a současně s Balduinem rozehrál hru o českou korunu pro Jana Lucemburského s českou šlechtou. Nástup Lucemburků v říši „kryl“ francouzský královský rod, s nímž měli Lucemburkové velmi úzké dynastické vazby sestra Jana Lucemburského Marie byla manželkou francouzského krále a zasnoubení Karla s Blankou z rodu Valois, s jehož potenciálním nástupnictvím na francouzský trůn se počítalo, byl „superdynastický“ tah Jana Lucemburského, který takové schopnosti zdědil po svém otci. Pravda, v Čechách byl postavou ne úplně oblíbenou, ale znali ho na každém evropském dvoře. Měl charisma a fascinoval. Rod byl stále vlivnější zejéna pro to, že se mohl od nástupu Jana Lucemburského na český trůn opřít o jádro své moci - české země.

Jaké mělo s ohledem na pocit malosti dnešního českého člověka ve 13. a 14. století význam české království?
Čechy a Morava patřily ke konsolidovaným zemím, a to zásluhou posledních Přemyslovců. Byly velmi bohaté na nerostné suroviny, zejména na stříbro. Za Přemyslovců se český král dostal mezi nejvýznamnější říšská knížata, volitele římského krále. Václav II. byl od devadesátých let 13. století nejvlivnější monarcha ve střední Evropě, dokázal získat pro syna uherskou korunu, pro sebe polskou a zásadním způsobem ovlivňoval volbu římskoněmeckých králů. A na tom všem mohl Karel stavět. Pokud sledujeme jeho dispozice k vládě, podědil je v obou liniích. Jeho činnost v mnohém předznamenává Václav II. už on se snažil vytvořit první zákoník, založit univerzitu. Stabilitu českých zemí nedokázala zviklat ani smrt Václava III. a ani problematická vláda Jana Lucemburského. Jak to, že se Karlovi podařilo tak brzy je zase postavit na nohy? No to bude nejspíše tím, že zde již za Přemyslovců byly nastaveny struktury majetkoprávní, sociální, hospodářské a kulturní do takové podoby, že ve chvíli, kdy se jich jako výzvy chopil někdo schopný, a to Karel byl, stačilo málo a fenomén politické stability a hospodářské prosperity jménem české země byl na světě.

VELKÁ ŠKOLA

Co by byl Karel bez Jana Lucemburského? Jak byla pro jeho budoucnost zásadní výchova u francouzského dvora, cesta do Itálie? Po návratu do Čech ovládal čtyři jazyky a měl značné znalosti z velkých kulturních prostředí kdo mu byl v Evropě rovný?
Pokud máte na mysli panovníky je jich víc, ale jsou to stále výjimky. Existuje půvabná historka: Když přijel Karel naposledy do Francie, v lednu 1378, a z pozice římskoněmeckého císaře se setkal s francouzským králem, řešili problémy vzájemných vztahů mimo jiné na základě starých listin. Karel V. se chystal přivolat tlumočníky, úkolu se ale chopil sám „náš“ Karel, četl latinsky předložené dokumenty, překládal je do němčiny svému doprovodu a Francouzům do francouzštiny. Ke vzdělání ale nepatřilo jen umění četby, například breviáře, jak tomu bylo V případě Karla v dobách jeho mládí, nebo znalost jazyků, ale také lovecké a válečné dovednosti, rytířská etiketa a další dovednosti, které ze středověkého chlapce dělaly muže. Kde bychom ve 14. století nalezli příhodnější podmínky pro edukaci mladého prince než v Paříži? Tím, že jej Jan „odvlekl“ jak vykládala Karlovo povolání do Francie starší česká historiografie z náruče matky do Paříže, udělal pro něj patrně to nejlepší. A Itálie? To byla velká politická škola rozhodovat se v rámci politiky severoitalských městských států a v boji mezi nimi, mezi císařstvím a papežstvím. Jak ho to zasáhlo? Určitě hodně uvědomme si kupříkladu, kolik pozornosti věnuje pobytu v Itálii ve svém živoropise.

Po návratu do Čech jej otec jmenoval markrabětem moravským, byt' de facto šlo o dvojvládí a skrytý boj o moc. Co významného na Moravě vykonal?
Víceméně šlo o to, aby měl Karel nějaký titul, o nějž mohl opřít svoji moc, respektive na základě kterého mohl čerpat důchody pro sebe a svůj doprovod. Jeho markrabský úřad byl především vyjádřením příslušnosti k panovnické dynastii, na základě kterého mladý Karel zahájil svou vlastní politiku v českých zemích spojenou s vymáháním královského majetku. Konkrétně pro Moravu jako takovou byla z tohoto pohledu daleko významnější vláda jeho mladšího bratra Jana Jindřicha.

Traduje se, že byl mistr diplomacie a dokonalého ovládnutí situace...
Karel měl kromě charismatu schopnost rozhodnout se, ale na základě pečlivého zvážení situace, čili byl rozvážný. Téměř nikdy se nenechal vehnat do předem ztraceného nebo nepromyšleného podniku. Jednou z malých výjimek je výprava do Itálie roku 1337, kdy se pohádal s otcem a chtěl mu nejspíš ukázat své schopnosti, ale neuspěl, respektive vytvořil ministáteček ze dvou severoitalských městských států, jenž však měl jepičí život. Obecně, Karel se nebál používat až machiavellistickou taktiku někdy se zachoval lstivě, ale činil tak v zásadě vždy v zájmu dosažení cílů, které dle něj měly vyšší prioritu. Riskoval-li, pak v mezich možného a je fakt, že za Karla IV. zažívalo jádro českých zemí dlouhou dobu nebývale klidné období bez válek a s minimální řevnivostí uvnitř společnosti. Jednoduše dokázal mnohdy otupit hrany sporům uvnitř zemí, jimž vládl, bez ohledu na to, že se jeho vláda odehrávala v obdobi morových ran, potenciálního papežského schizmatu a stoleté války.

Ale zdá se, jako by byl pořád ve střehu. Tu a tam se objevila protilucemburská koalice...

To ano, ale řešil to většinou mimo území Koruny. Z pohledu české historie je to nepochybně velmi úspěšný vladař, mimo jiné i proto, že dokázal takové stabilní podmínky vytvořit. Z pohledu německé historiografie bývá podceňován jako slabý císař opírající se o církev a města, neschopný čelit tlakům kurfiřtů, z pohledu italských dějin to rozhodně není ideální panovník, ale jen ten, kdo si přijíždí pro korunu a svými pobyty zatěžuje ekonomiku měst, jimiž projížděl.

Florentský kronikář Matteo Villani napsal:
„Podle toho, co víme od těch, kteří se s císařem stýkají, je vzrůstu prostředního, na Němce však malý, přihrblý byl tedy vnímán jako Němec?
Podobná zjednodušení byla a jsou dodnes běžná. Když kupříkladu do Svaté země v rámci křížových výprav začaly proudit houfy evropského rytířstva, nazývali je tamní obyvatelé bez výjimky Franky. Na Karlově dvoře se mluvilo německy, on mluvil německy a z italského pohledu jako Němec i vypadal, což bylo dáno nejen fyziologicky, ale zejména módou. Jazyk byl v této době důležitým faktorem pro určení sounáležitosti s kulturním prostorem. Navíc v Itálii Karla vnímali jako římskoněmeckého krále a později císaře, tedy vládce Němců.

KAUZA MAJESTÁT
V českých zemích panoval režim výrazně dualistické povahy. Jak si vyložit sepsání zákonodárného kodexu „Maiestas Carolina“? A proč císař s ještě zářivou korunou z římské jízdy v prosazení neuspěl?
Ohledně Majestátu Karel narazil na tradici. Vytváření rámce zemského práva v Čechách bylo záležitostí dlouhodobého procesu, jenž byl nastartován patrně již hluboko v 11. století. Zemské právo bylo nalézáno na zemském soudě, panovník byl samozřejmě součástí tohoto procesu, ale především se jednalo o právo zeměnínů, tedy šlechty. Dá se říct, že vedle jazyka češtiny bylo samotné vytváření práva jedním z tmelů, který fungoval jako pojivo pro vytváření kolektivní identity české zemské obce. Majesrát do značné míry tuto tradici narušoval, protože upravoval zejména procesní právo podle vůle panovníka, a proto narazil na odpor. Co se týče samotného vztahu Karla se šlechtou, je známo, že se opíral spíše o podporu církve a měst na úkor šlechty. Protěžování církve a nárůst jejího vlivu i majetku následně vyústily v jeden z patologických společenských jevů, na nějž reagovala část představitelů myšlenek husitské revoluce.

Jak byste Majestát charakterizoval? Byl to o pokus o jakýsi absolutismus?
Ne, doba k absolutismu za vlády Karla IV. ještě nedozrála. Stručně řečeno, Karel se v rámci koncipování Majestátu prostě vžil do jedné z rolí, jež měl ve společnosti sehrávat ideální panovník. Šlo o roli vladaře jako spravedlivého soudce, jenž je zároveň zřídlem božské moudrosti a spravedlnosti. Přeneseně potom též zdrojem práva jako takového. To se však míjelo s představou šlechty, proto zemská obec nemohla Majestát přijmout.

OTEC VLASTI A ČESKÉ MÝTY

Za národního obrození se dočkal velké obrody mimo jiné termín Otec vlasti, ovšem v poněkud posunutém významu. Panuje domnění, že pojem Otec vlasti vznikl nad rakví Karla IV. To ale není pravda.
Je a není. Termín pater patriae je jeden z termínů, který se ve středověku objevuje v souvislosti s nadosobními principy, jako jsou „koruna“, „regnum“ a též „patria“, což je termín, jemuž je asi nejblíže význam dnešního slova „vlast“. Jako pater patriae byl v česko-moravském prostředí označen poprvé kníže Ota I. Olomoucký v Hradišťsko - opatovických análech. V souvislosti s Karlem jej použil v rámci pohřební řeči nad císařovou rakví Vojtěch Raňkův z Ježova. Odtud se spojení Otec vlasti s osobou Karla IV. pozvolna dostalo do všeobecného povědomí. Mnohem později se tohoto motivu chopila obrozenecká historiografie, jejíž představitelé, jako například František Palacký, ze spojení mezi Karlem a vlastí udělali jeden z velkých motivů českých národních dějin.

Jak byl vnímán do té doby?
Pro pochopení Karlova místa v českém myšlení je třeba si uvědomit důležitý mezník, a tím je období následující po porážce stavovského povstání. Ne všichni významní čeští intelektuálové po Bílé hoře odešli a ti, kteří zůstali, zdaleka nechtěli zapomenout na tradici českého království. Jedním z velkých propagátorů českých tradic tehdy byl Bohuslav Balbín. Už on se vracel ke staré dobré katolické tradici a ta byla v jeho představě spojena právě s vládou Karla IV. Otec vlasti získal nový význam v rámci historického povědomí rekatolizovaných českých zemí a jeho doba byla prohlášena za zlatý Věk českých dějin. Jako paradox přitom může vyznívat skutečnost, že Karel byl jako ideální český král vnímán už v reakci umírněných husitů vymezujících se proti vládě Zikmunda Lucemburského. Cesta k jeho idealizaci byla poměrně dlouhá a je celkem zajímavé, že za normalizace a naposledy i v dnešní době se opět stává ikonou, která dodává historický argument modernímu českému nacionalismu, a to jak tomu konstruktivnímu, tak jeho extrémní verzi.

Rozhovor s DoC. Mgr. Robert Antonín Ph.D.