BÍLÁ HORA - NÁBOŽENSTVÍ NENÍ NÁROD

Bílá hora

---

NÁBOŽENSTVÍ NENÍ NÁROD

Začátek poroby  českého národa - tak Češi od 19. století vnímají prohranou bitvu na Bílé hoře Ve skutečnosti však národnost ve sporu nehrála roli.

Podstatou ozbrojeného střetu byla mocenská přetahovaná stavů s císařem a boj protestantů s katolíky. „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen (Urození pánové, tady máte toho druhého)," vykřikl prý hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, vůdce české evangelické opozice, a rval přitom Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, „místopředsedu“ české zemské vlády, za límec k oknu Starého královského paláce. O dvacet metrů níže už se ve vysoké trávě a křoví hradního příkopu válel ministr Jaroslav Bořita z Martinic. Slavatu zástupci protestantské šlechty svrhli s chladným konstatováním, že tak se stane každému velezrádci. (Z okna byl nakonec vyhozen i písař Filip Fabricius, jenž se svých nadřízených zastával.) Jak tomu při mimořádných událostech v českých zemích bývá, i defenestraci provázely groteskní momenty: v příkopě byla hromada odpadků, takže i díky ní padající šlechtici přežili. Bylo slunné a teplé dopoledne 23.  května 1618 a české dějiny právě začaly směřovat k událostí, která našince dodnes vzrušuje.

Defenestrace „z vášně“?
Vyhození pánů ministrů z okna nebylo nahodilým dílem neovladatelného vzteku či rozhořčení, jak se někdy traduje, ale jedním z důsledků plánovaného státního převratu. Den před defenestrací se v paláci Smiřických v Praze sešla nejužší skupina evangelických nespokojenců: hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, hrabě Linhart Colonna z Felsu, hrabě Jáchym Ondřej Šlik, hrabě Václav Budovec z Budova a další. Katolicky orientovaných úředníků Slavaty a Martinice měla protestantská opozice plné zuby. Vinila je, že jsou nepřáteli Majestátu, tedy svobody vyznání, kterou si na českém králi a císaři římském Rudolfu II. české stavy vynutily. Ač císařova listina měla platnost zemského zákona, katolíci ji neuznávali. Oba z okna shozené ministry Thurn a Šlikové podezřívali, že přesvědčili Matyáše Habsburského, Rudolfova bratra a nástupce, aby zakázal sněm českých evangelických stavů, který byl svolán na 21. a 22. května do Prahy. Sněm se přesto uskutečnil a jeho výsledkem bylo radikální řešení. U Smiřických se stavovští předáci dohodli, že „zloduchy“ vyhodí oknem, vznikne nová Vláda třiceti direktorů a hrabě Thurn se stane vrchním velitelem stavovské armády. To, co vypadalo jako revoluce, také revoluce byla. Evangelická opozice ale nechtěla, aby si křesťanský svět nastalou situaci takto vykládal, proto vzpurní stavové zaslali Matyášovi dopis, v němž ho ujišťovali o loajalitě. Pražský převrat označovali za mimořádně opatření proti porušování zákonů ze strany zemských úředníků. Zatím co si císař Matyáš vyměňoval s rebely zdvořilé listy, ve kterých je taktně nabádal k poslušnosti, český král Ferdinand II. byl rozhodnut nekompromisně zasáhnout.

Spor o kostely
Vzpoura nebyla úderem z čistého nebe. Neshody začaly už po nástupu Ferdinanda I. o 90 let dříve. Za jeho panování si stavy vyzkoušely povstání „nanečisto“ v roce 1547, přičemž tehdy byla moc silnějším motivem než příslušnost k víře. Od té doby napětí v Českém království kolísalo, nikdy však úplně nezmizelo. Za Maxmiliána II. a Rudolfa II. stavy svou pozici opět posílily.

V době před Bílou horou žilo v českých zemích 90 procent evangelíků a protože stavy byly téhož vyznání, politický konflikt mezi nimi a panovníkem na sebe postupně vzal podobu náboženského rozporu. Nikoli národnostního. Vůdci české stavovské opozice Thurn, Colonna z Felsu a bratři Šlikové byli německého původu, potomci starých českých rodů jako Rožmberkové, Švamberkové, Vartenberkové, Kolovratové, Lobkovicové a další mluvili německy a s německými rody byli spřízněni. Naproti tomu Vilém Slavata byl zastáncem češtiny. Na obou stranách sporu katolické i protestantské - tedy stáli Češi i Němci.

Záminkou pro květnové setkání stavů bylo znepřístupnění dvou luteránských kostelů: V Hrobech a Broumově. V Majestátu byly sporné pasáže a události v Hrobech a Broumově byly jejich důsledkem. Hroby byly toho času arcibiskupským městečkem na česko-saské hranici a Broumov byl klášterním městem benediktinského řádu. V obou případech tedy šlo o církevní půdu: Podle Rudolfova Majestátu měl každý obyvatel království svobodu vyznání na všech panstvích včetně těch, která patřila církvi. To však nebylo totéž jako právo postavit kostel a provádět v něm bohoslužby. Tato svoboda se vztahovala jen na královská města. Katolický majitel panství nesměl evangelickým poddaným zakazovat jejich víru, ale nemusel jim dovolit postavit si boží stánek.

Spor mezi evangelíky a katolíky se vedl o to, zda je či není církevní panství de facto královská půda. Katolíci přirozeně tvrdili, že nikoli. Pře dospěla tak daleko, že v Hrobech dal osecký hejtman na příkaz pražského arcibiskupa Jana Lohelia protestantský kostel srovnat se zemi. V Broumově se zase pokusil znepřístupnit evangelíkům jejich kostel opat tamniho kláštera.

Majestát nadevše
Stavy podcenily aktuální politické napětí na kontinentu, Evropa jako by seděla na doutnáku. Sféra katolického vlivu sahala od Portugalska přes Brusel do Polska, protestanská od Skotska přes Amsterdam a Polsko až po Uhry a Skandinávii. Na dlouhých hranicích náboženských oblastí bylo několik ohnisek, která mohla zažehnout celoevropskou válku. I císař Matyáš si nebezpečí vzniku celoevropského konfliktu podle všeho uvědomoval a ještě před rokem 1618 se snažil se stavy dohodnout. Neúspěšně. K radikálním postojům se však uchylovala nejen evangelická opozice, ale i katolická menšina.

Jedním z mýtů je tvrzení, že ze strany stavů šlo o protihabsburskou vzpouru. Vůdci opozice si včas neujasnili, zda je rebelie namířena i proti Habsburkům, nebo pouze proti zemským úřadům, jak tvrdili v dopise Matyášovi. Zřejmě jediný, kdo patrně od začátku chtěl dynastii o českou korunu připravit, byl hrabě Thurn.

Veledůležitá otázka, kterou si evangelická opozice měla začátkem léta 1618 položit, byla, zda pozdvižení stojí za to. Pokud jde o Rudolfův Majestát, nejasný výklad se týkal okrajových problémů. Kromě toho obsahoval nástroj pro řešení případných sporů. Byl jím soud, v němž evangelíci i katolíci měli stejný počet soudců. Soud ale nezasedl a protestanti se svých kostelů vzdát nechtěli. Z dnešního pohledu možná malicherný (šlo o nepatrnou část půdy) a hašteřivý přístup evangelické opozice je třeba chápat v tehdejším politicko-náboženském kontextu.

Protestanti věděli, že Majestát je nadčasový zákon, který je velmi mocné katolické části Evropy i katolickým Čechům trnem v oku. Výjimečnou svobodu získali jen díky mimořádné shodě okolností, kdy císař Rudolf potřeboval jejich podporu, protože si za žádnou cenu nechtěl od svého bratra Matyáše nechat vzít českou korunu, a tím i korunu císařskou. Náboženská svoboda, která neměla v okolních zemích obdoby, byla také jednou z hlavnich příčin poněmčování české kotliny. Mnoho luteránských i kalvinistických rodin se zvláště na přelomu 16. a 17. století přestěhovalo do Čech z území ovládaných katolickými panovníky. Situace v Evropé však nebyla pro takové privilegium zralá a bylo jen otázkou času, kdy o ni obyvatelé Čech přijdou. Evangelíci to tušili, a proto v každém sebemenším zpochybnění Majestátu viděli začátek konce, jehož i nejnepatrnější náznak chtěli okamžitě a se vší rozhodností likvidovat.

Válka českých králů
Dne 20. března 1619 zemřel císař Matyáš a českého krále Ferdinanda II. (po příslibu respektování Rudolfova Majestátu ho za něho ještě za Matyášova života paradoxně přijaly stavy, tedy stejní lidé, kteří později vyvolali povstání v roce 1617) vláda direktorů 19. srpna prohlásila za sesazeného z českého trůnu. Definitivně tak vyhlásila válku Habsburkům i císaři tím byl říšskými kurfiřty devět dní nato ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen právě Ferdinand II. Dějinným paradoxem je, že hlas mu dal i kalvinista, kurfiřt Fridrich Falcký, který byl jedním z kandidátů na českou korunu a 4. listopadu 1619 byl skutečně korunován českým králem. V jeho prospěch rozhodlo, že pocházel ze staré dynastie Wittelsbaských zemí, byl vůdcem Protestantské unie a jeho manželkou byla dcera anglického krále Jakuba 1.

Český král byl „papírově“ ve výhodnějším nebo alespoň v rovnocenném postavení vůči Ferdinandovi II., ale jak se ukázalo, výhody to byly pouze zdánlivé. Jeho tchán, anglický král Jakub I., vyjednával s katolickým Španělskem o míru, a proto zůstal ve sporu o českou korunu nečinný. Také zbytek protestantské Evropy byl v této záležitosti zdrženlivý a doporučoval spíše diplomatické řešení, protože z podpory Fridricha Falckého nikomu neplynuly výhody. Pro katolickou Francii pak nebylo těžké zprostředkovat dohodu s Protestantskou unií, aby V případě Války o českou korunu zachovala neutralitu. Rezervovaný postoj, který V této záležitosti V Evropě převládal, byl dán také tím, že Ferdinand II. byl považován za legitimně zvoleného krále, kdežto Fridrich Falcký za krále dosazeného rebely. Ferdinand II. díky ústupkům naopak získal nejvýznamnějšího spojence, svého příbuzného vévodu Maxmiliána I. Bavorského, Vůdce Katolické ligy.

Náboženství stranou
V českém povědomí je stavovská vzpoura vnímána optikou dvou událostí: defenestrací a bitvou na Bílé hoře. Mezitím jako by se kromě volby „zimního krále“ Fridricha nic nedělo. Zapomíná se, že probíhala regulérní tříletá válka s mnoha bitvami (stavovská vojska obléhala i Vídeň), V jejímž průběhu se obě strany dostávaly na pokraj vítězství. Situace zdaleka nebyla tak přehledná, jak se s odstupem staletí zdá: prohry byly mnohdy výsledkem hašteření velitelů, byla uzavírána vachrlatá spojenectví, a když se například na stranu povstání konečně přidaly moravské stavy, třetina jejich vojska v čele s Albrechtem z Valdštejna přešla na stranu císařských.

Že i v takzvaných náboženských válkách Vůbec nemusí jít o náboženství, ale o mocenské zájmy, ukazuje fakt, že zhrzený kandidát na český trůn, luterán a saský kurfiřt Jan Jiří, se za zisk Lužice přidal k tažení proti Fridrichu Falckému. A příklad z druhé strany - patrně neúčinnější vojenskou pomoc poskytl Fridrichovi katolický vévoda Karel Emanuel Savojský, který nenáviděl Habsburky. Vůdci stavovského povstání snili o různých spojenectvích, například s Falcí, popřípadě s Dolními a Horními Rakousy a s Uhry, eventuálně i vytvoření nového soustátí, jehož centrem se mohla stát Praha a které by se opíralo o podporu evangelické Evropy. K uskutečnění takového cíle bylo potřeba velké politické představivosti, diplomatické obratnosti i vůle - schopností pokud možno soustředěných v jedné vůdčí osobnosti evangelické opozice. Takového tahouna domácí stavové neměli. Českým Vilémem Oranžským se možná mohl stát Albrecht Smiřický, ten však v listopadu 1618 zemřel na tyfus.

O bitvě rozhodl mnich
Maxmilián Bavorský jako vrchní velitel spojených armád císařství a Katolické ligy se v listopadu 1620 vydal do Čech dobýt pro Ferdinanda II. zpět českou korunu. Varováním pro Fridricha ohledně spolehlivosti jeho branných sil mělo být počínání vojenské posádky v Plzni, která především kvůli nevyplacenému žoldu nechala armády Bavorského volně projít směrem na Rakovník, kde se střetly se stavy. Po urputných bojich se Maxmilián vydal k Praze, veliteli stavovských jednotek Kristiánovi Anhaltskému se ho však podařilo nočním pochodem předstihnout a zaujmout výhodné obranné postavení na západním okraji Prahy. Díky tomu i když Maxmiliánovy síly byly početnější měly naději na Vítězství obě strany.

Navíc stačilo málo a bitva se nemusela konat. Na Bílé hoře se stavovská vojska usídlila na ostrohu, který tvoří jen velmi obtížně dobyvatelné místo. Profesionální vojáci armády Katolické ligy radili posečkat a nechat vše na jaro - tehdy se v zimé neválčilo a do té doby žít na útratu české země. Dále namítali, že pokud by se jim podařilo zvítězit, česká armáda ustoupí do města a oni ho budou muset obléhat, což se V zimních měsících rovněž nedělala. Názor vojáků zvrátil karmelitánský mnich Dominik à Jesu Maria. Přesvědčil je, aby na profesionální úvahy zapomněli, protože jde o válku proti kacířům. Nakonec bylo rozhodnuto, že se svede kratší šarvátka a „pak se uvidí“.

V poledne 8. listopadu, když se zvedla mlha, Maxmilián Bavorský zaútočil a ani ne po dvou hodinách se k překvapení císařských vojsko českého krále rozuteklo. Téhož odpoledne obsadili vítězové Prahu. Bitvu rozhodla lepší disciplina, organizovanost a vůle k boji na straně císařské armády a Katolické ligy. Demoralizovaná armáda Fridricha Falckého nedostávala žold a král nejevil příliš velkou ochotu k boji. Když se dozvěděl o výsledku bitvy, okamžitě odjel z Pražského hradu na druhý břeh Vltavy a následující den uprchl s celým dvorem do Vratislavi. Konec povstání v českých zemích byl začátkem vleklé náboženské války: konflikt v Evropě se naplno rozhořel a trval dalších bezmála 30 let.

Poroba národa?
Mylně se traduje, že Bílou horou skončila česká státnost. Spolu s českou korunou získal Ferdinand II. i korunu uherskou a ovládl rakouské země, čímž dosáhl silného postavení. Proto neměl v úmyslu oslabovat českou státnost navenek, rozhodl se ale zásadně změnit pořádky uvnitř Českého království. Nejvýznamnější změna spočívala v tom, že byl potlačen stavovský stát. Královská koruna se stala dědičnou a sněm ztratil zákonodárnou iniciativu, která připadla pouze králi. Této zásadní ústavní změně předcházelo sedm let tvrdé, despotické vlády. Jejím začátkem bylo krvavé představení, které mělo celé Evropě manifestovat, co čeká vzbouřence proti králi a císaři. Na Staroměstském náměstí bylo 21. června 1621 popraveno 27 představitelů evangelických stavů, z nichž tři (Jáchym Šlik, Václav Budovec a Kryštof Harant z Polžic) náleželi k vyšší šlechtě. Ostatní byli rytíři nebo měšťané.

Mimochodem poprava českých pánů to byla jen podle zemské příslušnosti, mnozí z nich byli Němci.

Kromé likvidace nekatolické víry jako duchovního zdroje rebelie měla protireformace za cíl změnu poměru sil v zemském sněmu ve prospěch katolické šlechty, a to výrazným oslabením rytířů a měšťanů. Oba stavy císař považoval za hlavní nositele revoluce. Konfiskace byly ohromné a obohatila se na nich domácí katolická šlechta i nově příchozí katolické rody z okolních zemí. Po konfiskacích následovala silná emigrační vlna, kvůli níž přišly české země o velkou část elit. Nelze však jednoznačně hovořit o porobě českého národa: proreformační Němce pouze vystřídali Němci protireformační. (Někteří historici hájí názor, že by v případě výhry stavů národ zanikl úplně, protože v habsburské říši neměl žádný národ většinu, kdežto případná středoevropská evangelická unie byla složena téměř výhradně z Němců.)

V průběhu doby přijali Češi za své, že Bílá hora byla národní prohrou, daleko spíše ale byla počátkem změn náboženského a politického uspořádání země.

Autor: Ivan Jemelka

Zdroj: časopis Týden - listopad 2016