Ledňáček

V letech 1918 až 1921 zuřila v Československu obrazoborecké vlna. Padlo jí za oběť několik stovek křížů a soch Jana Nepomuckého. První „svobodné“ oslavy upálení mistra Jana Husa byly na Kladně nevázané a divoké. Na třech místech města vzplanuly vpředvečer svátku, tedy 5. července 1919, vysoké ohně a jak stojí v tamní farní kronice bylo do nich „házeno vše, co připomínalo nám Vídeň, tedy obrazy a sochy císaře Franze Josefa, Karla, čítanky, odznaky“. U dolu na Amálce „měli i figuru vycpaného císaře, jižs posměchem hodiIi do ohně“ a na Motyčíně pálili pro změnu Vše, „co souviselo s Římem: bible, katechismy, obrázky svatých atd. tak daleko to došlo v Čechách“. V půl desáté pak z Dělnického domu vyrazil k Janu Nepomučkému stojícímu na Masarykově třídě zástup výrostků. „Kamennou sochu strhli z kamenného sloupu, hlavu odlomili od trupu a za surových poznámek voják jeden Kaňka hlavu světcovu odnášel, že prý ji hodí do ohně a zakopá. Na sloup zavěsill obraz Husa.“ Autor kroniky, zjevně místní k...

  Videopozvánka   Praha 18. 5. 2019

Bílá hora NÁBOŽENSTVÍ NENÍ NÁROD Začátek poroby  českého národa - tak Češi od 19. století vnímají prohranou bitvu na Bílé hoře Ve skutečnosti však národnost ve sporu nehrála roli. Podstatou ozbrojeného střetu byla mocenská přetahovaná stavů s císařem a boj protestantů s katolíky. „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen (Urození pánové, tady máte toho druhého)," vykřikl prý hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, vůdce české evangelické opozice, a rval přitom Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, „místopředsedu“ české zemské vlády, za límec k oknu Starého královského paláce. O dvacet metrů níže už se ve vysoké trávě a křoví hradního příkopu válel ministr Jaroslav Bořita z Martinic. Slavatu zástupci protestantské šlechty svrhli s chladným konstatováním, že tak se stane každému velezrádci. (Z okna byl nakonec vyhozen i písař Filip Fabricius, jenž se svých nadřízených zastával.) Jak tomu při mimořádných událostech v českých zemích bývá, i defenestraci provázely groteskní momenty: v příkopě byl...

Řeč o budoucnosti Evropy, kterou pronesl Karel Habsburský 17. dubna 2018 ve Vídni za přítomnosti ministryně zahraničí Rakouské republiky a dalších významných hostů. Vážená paní ministryně zahraničí, vážené dámy a pánové, chtěl bych Vám, vážená paní ministryně zahraničí, srdečně poděkovat za Vaše slova. Je velmi osvěžující, že jeden z nejdůležitějších zástupců Rakouska chápe dějiny Evropy ve správném historickém kontextu. Zvláště mne těší, že jste zmínila rok 1648 – Vestfálský mír – který můžeme považovat takříkajíc za přechod od posledních pozůstatků vrcholného a pozdního středověku do naší doby. Používám ho jako příklad pokaždé, když se dívám na konflikty na Blízkém východě až po Afghánistán, které také trvají již 30 let. Jsem přesvědčen, že právě Vy ve Vaší společenské pozici to dokážete velmi dobře ocenit. Jedná se zde totiž o podobný regionální konflikt, jako tomu bylo v případě Třicetileté války, a proto čekám s velkým zájmem na to, kdo pro tuto oblast převezme roli Holandska. Hol...